Podstatou salámové metody, kterou mají ve vzorcích konspirátoři, je adaptace a habituace ve kterých přestáváme brát do úvahy trvalý podnět, který se prohlubuje a stává se nebezpečným. Uvěřitelnost zákeřné manipulace je v naší realitě dilema, které je odvěkým tématem světských i duchovních bajek. Jejich poselství kupodivu nabádá k největší opatrnosti, a protože se jedná téměř o pravidlo, můžeme libovolně hledat.
Mně například přijde jako pitomost svítit za jízdy ve dne. Je to neekologické, kontraproduktivní (protijedoucí auta mě oslepují) a vůbec se mi zdá, že když někdo nevidí ve dne jedoucí auto, neměl by mít ani řidičák. Tuším, že důvod bez kterého se najednou neobejdeme, je neviditelný. Může mít nějaký hlubší smysl řídit se zde vlastním rozumem? Zkouším to a potkávám habituované horlivce, kteří mě v plném slunci zmateně upozorňují na nerozsvícená světla. Porušovat pravidla (třeba přecházet na červenou po prázdné vozovce) a řídit se vlastním rozumem je v technologické společnosti považováno za nekulturní. O. Wild poněkud kousavě upozorňuje na to, že ve slušné společnosti lidé sdílejí jeden názor. Je to také ten nejlacinější způsob jak prezentovat vlastní „kulturnost“, stejně jako třeba uplatňovat slušné způsoby „svatého Jarkovského grálu“, ačkoli ten pouze kopíruje zvyky lidoopů (samice šimpanzů podávají samcům jako první ruku ke kousnutí, asi jako když psi nastavují břicho, a naopak nadřazení samci, kteří chtějí kooperovat podávají první ruku slabšímu zvířeti, aby ho upokojili). Líbat ženám při pozdravu ruku (tedy jí kousat) je již opravdu vybraná finesa. Pelnatý nános kulturnosti si často vyžaduje nezvladatelné ego, ale existenčně je důležitý i pro podvodníky. Nosit kravatu, kouřit doutníky ba i řídit auto můžeme naučit i šimpanze, ostatní již ovládají, skutečná kulturnost však spočívá v něčem jiném (v seznamu je: morálka, vkus, svědomí, láska atd.) Výcvik spořádané slušnosti však tyto „excesy“ nepotřebuje, popravdě spíš všechno kazí.
Kulturní dodržování pravidel je jistě pěkný a mnohdy užitečný folklór, avšak v prostředí s narůstající řadou politicko- kulturních absurdností může být nebezpečný, neboť je hrou s našimi atavismy, které jsme měli dávno překonat. Můžeme například vidět, že kulturní oddanost pravidlům u Němců vede ke ztrátě jejich kultury, která se mění v chalifát.
Chováme-li se spořádaně, uvolňujeme prý dopamin. Tato příjemná okolnost zřejmě zaručuje sociální neutralitu a vstřícnost v kooperující skupině. Snaha o názorovou jednotnost se nezastavuje ani před lží. Při výkonnostních pokusech s pracovními skupinami, při kterých instruovaná většina (zde lze dosadit media) odpověděla na otázku- "Která čára na tabuli je nejdelší?"- zjevnou nepravdu, se této odpovědi držela i zkoumaná menšina. V případě pouhého názoru (které sako je nejhezčí) se menšina držela společné odpovědi i v nepřítomnosti ostatních členů (Hayes 2005). Jiné pokusy v kulturních veřejných prostorách požadovaly pomocí tabule pohyb návštěvníků po nemožně klikaté čáře na zemi. I zde se lidé seřadí a bez jakékoli důstojnosti předvádějí klikatého hada. Ponechám tedy na laskavém čtenáři, kde zůstala kulturnost a kde nastoupila neutralita sociálního zvířete?
Avšak kde se, kromě zlomyslných experimentátorů nebo pomatené mutti Merkel, mohou brát špatná pravidla? Nejsou bohatství, moc a náboženské sektářství v kontrole světa mocnější než kulturnost? A chtěla by snad tato moc, abyste nevěřili v královnu neutrální kulturnosti? Počínaje migrační politikou a konče ekonomickým a občanským nevolnictvím zajištěným tzv. pandemií s atavistickou podporou významné části obyvatelstva. V narůstání faktů o globální manipulaci je významným faktorem a kamenem úrazu zdomestikovaná neschopnost „kulturního“, popřípadě kulturně racionálního nazírání, přijmout představu organizovaného zlého úmyslu, ačkoli jsou konspirace základním motorem celé lidské historie a počínají se již u šimpanzů. (Oddělí-li se několik zvířat ze zavedené skupiny, stává se, že zbylí členové uspořádají na nespokojence trestnou výpravu. Její razance je silnější než kompetiční spory s jinou zavedenou skupinou. Mstitelé svou tlupu (ve které se jedni spiknou proti druhým, kteří agresi od svých bývalých soudruhů neočekávají) totiž chrání před „zbytečnou“ konkurencí v teritoriu, se kterou se při původním obsazování území opravdu nepočítalo).
Intelektuálové s teplými místečky a presstituti v mediích zpočátku na tyto teorie reagovali „chytrými“ úsměvy, které měly naznačit slabomyslnost diskutujících. Později úsměvy nahradila cenzura a nálepkování, které se pozvolna posunuje k trestní odpovědnosti. Nárůst faktů a indicií tedy houstnoucí řady konspirátorů přesunuje z laskavých ústavů pro choromyslné směrem k občanským káznicím asi jako ve „Válce s mloky“ a ve svém důsledku možná k občanské válce. Konspirační manipulace jsou evolučně ověřené nástroje, které se vyvíjejí stejně zázračně a bezohledně jako doplňkové konzumní technologie. Ty jsou však součástí trhu, zatímco ve vztahu k politicko-společenskému inženýrství jsme v pozici středověkého člověka, kterému by znenadání ukázali mobil. Následná vyprávění o zázračné skříňce by byla či jsou zvláště nepřijatelná ve vzdělanějších a tedy „kulturnějších kruzích“ a "chytrý" dnes chce být kdekdo. Einstein tvrdil, že slepá víra v autority je největším nepřítelem pravdy a to se ještě nedožil naší reality, ve které je ředitel nemocnice či školy většinou i politickou funkcí.
Pohodlná a kulturní zbabělost nazývá alarmující fakta či indicie jako „internetové konspirace“, jejichž nezodpovědnost spočívá v riskantní hře s vlastním svědomím. Je známo, že konzumní a kariérní blahobyt či prostě malý zateplený mír, svědomí umlčuje a jeho probouzení je nepříjemný proces. Konspirační zprávy tu však byly dávno před internetem, jen si je tam dnes můžeme najít, připomeňme si dřevní soudní posudek „Pravé protokoly sionských mudrců“, „Spiknutí proti církvi“ či čtivou historii Rockefellerů, která je dnes díky Melu Gibsonovi i zfilmována. V kinech jí však sotva uvidíme. Předinternetová je i studie o spiknutí deprivantů, která popisuje lidi s poškozeným citovým vývojem a chápáním morálky, kteří se koncentrují v politických stranách. Cesta za mocí a penězi uvolňuje jejich vývojové frustrace a využívá jejich lehký společenský krok, nezatížený jakýmkoli moralizováním. Rozvrat dětí a rodin, zřejmý u neziskovek LGBT, plní tedy také důležitou funkci a do budoucna saturuje deprivanty i na pozice ředitelů, kteří svá místa nechápou jako politické funkce. (Moralisty deprivanti dokonce chápou jako prapůvodce všech potíží, své přesvědčení si zakódovali již v dětství).
Nemělo by nám ale namátkou stačit, že existuje jakýsi Aspen Institut, nadnárodní americká neziskovka, financovaná sionistickým komisařem Sorosem či Bakalou, která vzdělává politiky či soudce jednotlivých zemí (u nás například ministry Vojtěcha či Hamáčka) ještě před tím než se ujmou svých funkcí, do kterých je musí někdo zvolit? Je pochopitelné, že místopředseda Bělobrádek požaduje po českých ženách, aby plodily děti s migranty, že Piráti, tiše, mimo volební program, požadují přednostně byty pro migranty? Myslíte, že je to jen šum? Je možné ho samozřejmě prohlásit za konspirace (tedy nesmysly), ale to už je slepá vrtohlavost, která by zmíněného Einsteina zřejmě dovedla k mezním stavům. Mocensko-mediální tlak nutí čím dále tím více slušných a čestných lidí, aby přijímali nejen nálepku konspirátorů, ale třeba i rasistů, což není příliš rozumné a kulturní a naštěstí to můžeme brát s rezervou, avšak chtějí-li si zachovat střízlivé názory a rozum, na kterých stojí naše svoboda a existence, nic jiného jim nezbývá. Je neuvěřitelné, že nám vládne skrytý nepřítel, nebo je lepší to nevědět? Byl by takovýto fakt ránou naší kulturnosti, kterou jsme si pletli s čímsi jiným? Je takové faux paux korumpující a nutí nás hájit pozice lži? Máte-li odvahu podržet odpovědnost za své životy do všech důsledků, doporučuji pro začátek výcvikovou brzdu občanské neposlušnosti, udržující přirozenou ostražitost ve světě, který rozhodně není vstřícným a učesaným hřištěm. Například při rozsvěcování auta nebo při nějaké jiné, rozumnější činnosti jako je třeba práce s konspirační literaturou, která nám dá příležitost zamyslet se nad vlastními možnostmi, důstojností, odpovědností i strukturou historie, světa a pravdy.